Sobota po 5. neděli postní

Jako: Pátek po 2. neděli postní

Vstupní zpěv

Ó Spasiteli Ježíši, / ty jsi sám ze všech nejlepší, / dej nám znáti, cos učinil, / z tvé milosti.
O veliká tvá láska k nám, / kterous hojně ukázal nám, / přijals naše člověčenství, / z tvé milosti.
Pracoval jsi do únavy, / smilovával ses nad námi, / čině dobře zlým i dobrým, / z tvé milosti.
Nemocné jsi uzdravoval, / a nevděčnost za to přijal, / dobro nepřestals činiti, / z tvé milosti.

Otce věčného Moudrost, / sama božská Pravda, / Ježíš Kristus, byl zajat, / souzen časně zrána.
Od známých, učedníků, / od všech byl opuštěn, / od nevěrného lidu / vydán, vysmán, zmučen.

Ó veliká milost Syna Božího! / Ráčil v světě trpěti mnoho / pro naše spasení, / a tak nás zprostil věčného vězení.
Umučení Páně pamatujíce, / jeho srdečně litujíce, / víru zachovejme, / a tak s ním věčně v radosti budeme.

Král nebeský, Pán Ježíš, Bohu Otci rovný, / ráčil býti na zemi člověku podobný / a pro lidskou ubohost chtěl sám nuzný býti, / dobrovolně pokutu hříšných na se vzíti.
V náramném ponížení v světě se ukázal, / v tom svou lásku velikou k nám hříšným dokázal; / toho, jejž obsáhnouti nebesa nemohla, / toho láska horlivá k nám na zemi strhla.
Mezi vlastní když přišel, od nich byl pohrdán, / od těch, jež uzdravoval, býval potupován, / od svých přátel, příbuzných mezi cizí vyhnán, / potom od učedníka k smrti těžké vydán.
Na svých ramenou svatý kříž k své smrti nesa, / skrze něj otevříti měl věrným nebesa, / bránil ženám plačícím jeho litovati, / aby spíše každý znal, proč ho milovati.
Pohleďme na Ježíše s pravou kajícností, / snažně žádejme býti vždy v jeho milosti, / bychom zůstávajíce s ním pevně spojeni / blízkým svým odpouštěli všechna provinění.
Kéž bychom pospíšili svůj kříž nésti za ním, / cestou víry chodíce a pracujíce s ním, / nepřátel se nebáli jsouc jím posilněni, / neboť po smrti navěky budem potěšeni.

Kristus, příklad pokory, Pán náš milostivý, / Otce svého Syn milý a jednorozený, / pro hříšného člověka ráčil býti chudý, / ač byl od věčnosti Bohu Otci rovný.
Když se na svět narodil z Panny Syn člověka, / v jesličky jej vložila jeho milá matka, / plénkami obvinula jako dívka chudá, / Bohu se líbila ta její pokora.
Od nepřátel stíhání, s matkou utíkání, / před Židy ukrývání, pro naše spasení / ráčil vše podstoupiti, lidem poddán býti, / jsa poslušen Otce opravdu až k smrti.
Od ďábla pokušení, od lidí hanění, / od přátel utrhání, od cizích rouhání, / nikde místa nemaje pro hlavy složení, / Král nebeské slávy je dán v pohanění.
Hlad, žízeň, horko, zimu největší chudobu, / vzal na sebe člověka prvního pokutu, / v potu tváře s bolestí a s pláčem pracoval, / a věčného chleba nám lidem dobýval.
Pilné ovci hledaje, jež byla ztracena, / naleznuv ji milostně vzal na svá ramena; / dobrý Pastýř svým ovcím věčný chléb připravil, / šel za ovce na smrt, život svůj položil.
S křížem svým dobrovolně úzkou cestou se bral, / tak království věčného nám bránu otvíral, / musil mnoho trpěti, tak v slávu vejíti, / když mu nechtěl Otec nijak ulehčiti.
Dej, ať můžem za tebou s křížem svým stačiti, / po tvé cestě chodíce tě následovati, / ďábla se nic nebáti, ve víře trvati, / a navěky šťastně s tebou kralovati.