1. neděle postní

Vstupní zpěv

Kristus, příklad pokory, Pán náš milostivý, / Otce svého Syn milý a jednorozený, / pro hříšného člověka ráčil býti chudý, / ač byl od věčnosti Bohu Otci rovný.
Od ďábla pokušení, od lidí hanění, / od přátel utrhání, od cizích rouhání, / nikde místa nemaje pro hlavy složení, / Král nebeské slávy je dán v pohanění.
Hlad, žízeň, horko, zimu největší chudobu, / vzal na sebe člověka prvního pokutu, / v potu tváře s bolestí a s pláčem pracoval, / a věčného chleba nám lidem dobýval.

Kristus, Pán nebe, země, / chtěl tomu sám od sebe: / veden byl na poušť Duchem / a byl pokoušen dáblem. / Zvěstuje svaté Čtení: / postil se čtyřicet dní, / také čtyřicet nocí / proti ďábelské moci. / A potom velmi zlačněl, / až jísti chleba zachtěl.
Přistoupil pokušitel: / »Jsi-li ty Syn Boží,« děl / »rci, ať toto kamení / ve chleby se promění.« / Řek' Pán, odpovídaje: / »Jak ve Čtení psáno je: / Člověk živ nejen chlebem, / ale též Božím slovem. / Blažení, kdo je slyší, / a v srdci svém je střeží.«

Ach, můj nejsladší Ježíši, / dárce života mého, / kterýžto plyne v hojnosti / ze studně srdce tvého. / Tys, Pane, plný milosti / a v hojnosti ji dáváš / všemu stvoření pod nebem / každému ji podáváš.
Zvlášť těm, kdo myslí na tebe / a tebou se spravují, / své práce, všechny starosti / tobě jen obětují. / Ty rád pomáháš každému, / jsi plný smilování, / kdo ho jen hledá u tebe, / najde ho bez meškání.

Soudce všeho světa, Bože, / před trůnem tvým nepomůže žádnému nádhernost jeho, / byť měl slávu světa všeho.
Jen to samo všechno zmůže, / jen to od pekla pomůže, / když kdo, jsa pokorný, tichý, / a své vyznávaje hříchy,
před tebou se srdcem níží; / k takovému hned se blíží / tvá milost, a jej podpíráš, / a s láskou na něj pozíráš.
Pro Kristovo ponížení, / za nás dostiučinění, / sešli mi za dar z výsosti, / Bože, pokoru s tichostí.
Nedej mít se pyšně, hrdě, / k bližním mstivě snad a tvrdě. / Nechť křivdy tobě samému, / soudci poroučím pravému.
Vše ať přijímám od tebe, / nermoutě druha ni sebe, / i to největší trestání / v pokoře a děkování.
Ty shlížíš k poníženému, / v srdci, v duchu sevřenému, / ty, Pane, víš, co mi škodí, / víš také, co k dobru vodí.
Nechť se ani pro dary tvé, / jež propůjčuješ z lásky své, / pyšně nikdy nevypínám / a svým bližním nepohrdám.
Račiž tedy, milý Pane, / obdařiti pokorou mne, / svou milost se mnou konati, / v lásce své dej setrvati.