ŽIVOT LXXXII. DRÁPKY, Herálec, 29.8.1992

      Jako  osmiletý hošík  vzal do  náruče koťátko  a šel ukázat
mamince  do  prádelny,  jak  se  ho  krásně  drží. Kdesi nedaleko
zaštěkal  pes, kotě  vytáhlo drápky   s zaseklo  se jimi  za jeho
rameno a hruď. Udiveně jej odtrhl a stěžoval si, jak je podrápán.
Maminka  mu  řekla:  "To  víš,  koťátko  se  leklo,  a protože ti
důvěřuje,  přitisklo se  k tobě  pomocí drápků.  Kdybys ho k sobě
ještě pevněji  přitiskl, za chvíli by  se cítilo bezpečně, drápky
zatáhlo, a byl bys poškrábán mnohem méně."
      Přešlo pět let. Ono kotě čas odvál neznámo kam, ale dnes si
mohl hrát s  jiným, po delší přestávce. Nové  kotě bylo roztomilé
a hravé,upřeně  pozorovalo  pavouka,  když  lezl  kolem, chňapalo
packami po  niti, po trávě, po  všem, co se hýbalo.  Nechal ho po
sobě  lézt  a  docela  chápal,  že  se  ještě  nenaučilo zacházet
s drápky.
      Přešlo  sedm  let.  Kotě  dospělo  v  pěkného kocoura a ten
zestárnul.  Spatřil ho  ležet na  kemeni, jako  by na něco číhal.
Z kamene však  myši nelezou a kocour  se rozhlížel kolem. Sklonil
se,  utrhl  stéblo  trávy  a  pohyboval  jím  před  kocourem. Ten
chňapal. a kousa1 po stéble.  Sedl si, pohladil kocoura, který se
začal třít o jeho nohy a  vylezl mu do klína. Tlapky mu klouzaly,
a tak  se snažil  zachytit drápky.   Vzal ho  a postavil  na zem:
"Vždyť mě poškrábeš!"