Vorkuta je typickým příkladem zbytečného města. Sovětský národ se v případě Vorkuty pouze potřeboval ujistit, zda je schopen vytvořit stotisícové sídlo na místě, které je k založení jakéhokoli lidského obydlí naprosto nevhodné.

V zimě minus 60, v létě mračna komárů - vítejte ve Vorkutě!

O životě ve Vorkutě sní každý Bělorus

Záminkou pro založení Vorkuty ve třicátých letech 20. století bylo objevení uhelných ložisek. Dobývat "černé zlato" v trvale zmrzlé půdě a dovážet ho tisíce klometrů do centrálních oblastí země je samozřejmě neobyčejně nevýhodné. Sovětská vláda však v předválečné době zrovna nevěděla, co si počít s mnoha set tisícovou armádou zatčených špionů, a právě ložiska uhlí na dalekém severu se jevila jako šikovná záminka pro vytvoření nového komplexu lágrů.

Vorkuta leží za polárním kruhem na 67. rovnoběžce severní šířky. Svou radost ze života v těchto příznivých klimatických podmínkách vyjádřili obyvatelé města velkorysým památníkem.

Lidské životy zmařené v místních lágrech připomíná pěkný památník obložený umakartem. V pozadí jsou vidět stále funkční doly.

V zimě klesají teploty ve Vorkutě k minus šedesáti stupňům a v létě se z okolních mokřin vylíhne neuvěřitelné množství bodavého hmyzu. Není tedy divu, že se do těchto končin ještě před sto lety nikdo nehrnul. Výjímkou byli jen zbloudilí a zoufalí Něnci. Sovětská vláda tedy moudře usoudila, že nejdříve je potřeba postavit železnici, která by Vorkutu spojila s okolním Ruskem. Počátkem čtyřicátých let se proto začala stavět přes tisíc kilometrů dlouhá trať Kotlas - Vorkuta. Podle některých odhadů si každý metr této trati vyžádal jeden lidský život z řad "nepřátel Revoluce".

Jenom necita dokáže odtrhnout zrak od fascinující krajiny lemující trať z Kotlasu do Vorkuty

Kytarista skupiny Ahmed má hlad ve vlaku do Vorkuty. (Všimněte si, že Jan Žemlička není necita.)

První vorkutské domy u trati na nás dýchnou optimismem a prosperitou

Nádraží ve Vorkutě. Dál už se nejede, trať do Chalmyr-Ju byla před pár lety zrušena.

Drsný severský klimat na druhou stranu přináší obyvatelům Vorkuty několik výhod. Přežívá zde totiž pouze ten nejsilnější, takže město je plné mladých, krásných a silných lidí, kteří jsou příslibem ekonomické prosperity. Všichni ochmelkové a bezdomovci ve Vorkutě nemilosrdně umrzají. Považme, že během roku ve Vorkutě klesá rtuť teploměru pod bod mrazu na více než 300 dní - pravděpodobnost, že některý z opilců nezůstane ani jeden z těchto dnů ležet na ulici, je takřka nulová. Ve městě nežijí ani lidé v důchodovém věku. O ty se totiž stará stát a na stáří je velkoryse posílá na jih do teplých krajů, nejčastěji do Kotlasu.

Tito pánové se dalšího jara nedočkají...

Kytarista Jan Žemlička s předsedkyní vorkutského sovchozu Zitou Vitoldovnou na odpočívadle u řeky Vorkuty

Vorkuta má svou charakteristickou atmosféru

Kytarista Jan Žemlička, klarinetista Mikuláš Kroupa a saxofonista Michal Hroza (zprava) si vyjeli do okolí Vorkuty na mopedu se sajtkárou značky "Syktyvkar"

Městskou dopravu ve Vorkutě zajišťují pouze autobusy. Aby se však cestující mylně nedomnívali, že se svezou tramvají či trolejbusem, nainstalovali vorkutští dopravci na každou autobusovou zastávku jednoznačný symbol.